Stačí několik úprav, aby se emise z lodní dopravy do roku 2030 snížily. Nedávná studie ukazuje, že přijetím opatření k úspoře energie a větším využíváním alternativních forem pohonu, jako je vodík, lze emise snížit téměř o polovinu.
Námořní doprava se na celosvětových emisích skleníkových plynů podílí přibližně třemi procenty. K tomu je třeba připočíst ještě vyšší emise oxidů síry (SOx), oxidů dusíku (NOx), sazí a pevných částic. Je tedy nepopiratelné, že odvětví námořní dopravy má významný dopad na životní prostředí, klima a zdraví - a že je třeba, aby toto odvětví zrychlilo tempo ekologického přechodu. Levné, čisté alternativy pohonu k současné, široce používané motorové naftě však zatím ve velkém měřítku neexistují.
Emise skleníkových plynů z mezinárodní lodní dopravy by se však mohly do roku 2030 snížit na polovinu, aniž by to mělo vliv na celosvětový obchod. Je tomu tak proto, že již nyní lze přijmout další opatření a preventivní opatření, která omezí dopad vodní dopravy na životní prostředí. Vyplývá to ze studie nizozemské poradenské společnosti CE Delft, podle níž lze již dostupnými technikami snížit emise CO2 v tomto desetiletí nejméně o 28 až 47 procent. Analýza navrhuje různá opatření, od lepší údržby motorů až po zvýšení účinnosti a snížení rychlosti pro úsporu energie. Užitečné mohou být také softwarové technologie, například pro přizpůsobení rychlosti jízdy námořním podmínkám s cílem optimalizovat výkon motoru. Především by však průmysl měl - podle studie - stále více spoléhat na alternativní technologie pohonu, jako jsou vodík, biopaliva nebo elektrické baterie.
Tato opatření by jistě nepředstavovala trvalé řešení, ale postupně by námořní dopravu přiblížila ekologičtější budoucnosti. Přinejmenším do doby, než technologie naleznou z ekologického a ekonomického hlediska udržitelné řešení - a aby mohly podpořit i další právní opatření na mezinárodní úrovni, jako je například zřízení takzvané zóny SECA na Středozemním moři od roku 2025. Za tímto účelem plánuje EU začlenit lodní dopravu do evropského systému obchodování s emisemi, a tím ji zatížit daní z CO2. V současné době stále probíhají jednání s Mezinárodní námořní organizací (IMO). Hovoří se však o celosvětovém poplatku ve výši 100 amerických dolarů za tunu oxidu uhličitého. A nakonec by lodní průmysl mohl dokonce ušetřit, pokud by se řídil návrhem studie. Náklady plynoucí z obchodování s emisemi nebo z daně z CO2 by totiž byly mnohem vyšší než šest až čtrnáct procent zvýšení nákladů, které předpokládají zelené investice.
Jaká je budoucnost námořní dopravy? Podaří se konečně snížit znečištění klimatu z lodí a kontejnerových plavidel? Na vodních cestách je to stejně důležité jako na pozemních trasách.